Projev Vladimira Putina k Rusům v souvislosti se situací na Donbasu

Vážení občané Ruska! Drazí přátelé!

Tématem mého projevu jsou události na Ukrajině a proč je to pro nás, pro Rusko, tak důležité. Můj apel je samozřejmě adresován i našim krajanům na Ukrajině.

Hovořit budu obsáhle a podrobně. Otázka je velmi vážná.

Situace na Donbasu opět nabyla kritického, akutního charakteru. A dnes se obracím přímo na vás, abych nejen zhodnotil, co se děje, ale také informoval o přijímaných rozhodnutích, o případných dalších krocích v tomto směru.

Dovolte mi ještě jednou zdůraznit, že Ukrajina pro nás není jen sousední zemí. Je nedílnou součástí naší vlastní historie, kultury, duchovního prostoru. To jsou naši kamarádi, příbuzní, mezi kterými jsou nejen soudruzi, přátelé, bývalí kolegové, ale i příbuzní, lidé s námi spjatí krví, rodinnými vazbami.

Obyvatelé jihozápadních historických staroruských zemí se po dlouhou dobu nazývali Rusy a pravoslavnými. Tak tomu bylo až do 17. století, kdy byla část těchto území znovu sjednocena s ruským státem, i poté.

Zdá se nám, že o tom v zásadě všichni víme, že se bavíme o známých faktech. Zároveň, abychom pochopili, co se dnes děje, vysvětlili motivy ruského jednání a cíle, které si klademe, je nutné říci alespoň pár slov o historii problému.

Začnu tedy tím, že moderní Ukrajinu zcela vytvořilo Rusko, přesněji bolševické, komunistické Rusko. Tento proces začal téměř okamžitě po revoluci v roce 1917 a Lenin a jeho spolupracovníci to udělali velmi hrubým způsobem vůči Rusku samotnému – oddělili, odtrhli od něj část jeho vlastních historických území. Milionů lidí, kteří tam žili, se samozřejmě nikdo na nic neptal.

V předvečer Velké vlastenecké války a po ní, Stalin připojil Ukrajinu k SSSR a připojil k ní části území, které dříve patřily Polsku, Rumunsku a Maďarsku. Stalin přitom jako jakousi kompenzaci obdařil Polsko částí původních německých území a v roce 1954 Chruščov z nějakého důvodu odebral Krym Rusku a daroval jej také Ukrajině. Takto vlastně zformoval území sovětské Ukrajiny.

Ale nyní bych chtěl věnovat zvláštní pozornost počátečnímu období vzniku SSSR. Myslím, že je to pro nás nesmírně důležité. Musíte jít, jak se říká, z dálky.

Připomínám, že po říjnové revoluci roku 1917 a následné občanské válce začali bolševici budovat novou státnost a vznikly mezi nimi docela ostré neshody. Stalin, který v roce 1922 spojil posty generálního tajemníka Ústředního výboru KSSS a lidového komisaře pro národnosti, navrhl vybudovat zemi na principech autonomizace, tedy dát republikám – budoucí administrativně-územní jednotky – široké pravomoci, když se připojí k jednomu státu.

Lenin tento plán kritizoval a nabídl ústupky nacionalistům, jak je tehdy nazýval – „nezávislí“. Právě tyto leninské ideje, ve skutečnosti konfederační státní systém a heslo o právu národů na sebeurčení až do odtržení, tvořily základ sovětské státnosti: nejprve byly v roce 1922 zakotveny v Deklaraci o Vznik SSSR a poté, po smrti Lenina, do ústavy SSSR v roce 1924.

Zde se okamžitě vynoří mnoho otázek. A první z nich, vlastně hlavní: proč bylo potřeba uspokojovat nějaké neomezeně rostoucí nacionalistické ambice na periferii bývalého císařství z panského ramene? Přenést do nově vzniklých a často svévolně vzniklých správních celků – svazových republik – obrovská území, která s nimi často neměla vůbec nic společného. Opakuji, převést společně s obyvatelstvem historického Ruska.

Navíc ve skutečnosti tyto správní jednotky dostaly statut a podobu národních státních útvarů. Znovu se ptám sám sebe: proč bylo nutné dávat tak štědré dary, o kterých se těm nejzarytějším nacionalistům předtím ani nesnilo, a dokonce dát republikám právo bez jakýchkoli podmínek vystoupit z jednotného státu?

To je na první pohled obecně nepochopitelné, nějaké šílenství. Ale to je jen na první pohled. Existuje vysvětlení. Po revoluci bylo hlavním úkolem bolševiků udržet se u moci za každou cenu, doslova za každou cenu. Kvůli tomu udělali všechno: jak pro ponižující podmínky Brestského míru v době, kdy císařské Německo a jeho spojenci byli ve složité vojenské a ekonomické situaci, kdy výsledek první světové války byl vlastně předem předurčený, tak současně vyhovět jakýmkoli požadavkům a přáním i nacionalistů v zemi.

Z hlediska historického osudu Ruska a jeho národů se ukázalo, že leninské principy budování státu nebyly jen omylem, byly, jak se říká, mnohem horší než omyl. Po rozpadu SSSR v roce 1991 to bylo naprosto zjevné.

Minulé události však již nelze změnit, ale musíme o nich alespoň mluvit upřímně a čestně, bez výhrad a bez jakéhokoli politického zbarvení. Za sebe mohu jen dodat, že při zohlednění současné politické situace, jakkoli efektivně a vítězně se mohly tyto kroky v konkrétním okamžiku jevit, tak je za žádných okolností nelze považovat za položení základů principů státnosti.

Teď už nikoho z ničeho neobviňuji, situace v zemi v té době a po občanské válce byla neuvěřitelně těžká až kritická. Dnes chci jen říct, že to tak doopravdy bylo, je to historický fakt. Ve skutečnosti, tedy až v důsledku bolševické politiky, vznikla sovětská Ukrajina, kterou lze i dnes oprávněně nazývat „Ukrajinou pojmenovanou po Vladimíru Iljiči Leninovi“. Lenin byl jejím autorem i architektem. Plně to potvrzují archivní dokumenty, včetně tvrdých Leninových direktiv o Donbasu, který byl na Ukrajinu doslova vtlačen. A nyní „vděční potomci“ zbourali Leninovi pomníky na Ukrajině, což nazvali dekomunizací.

Chcete dekomunizaci? Ano, proti tomu nelze nic namítat. Je ale nutné, jak se říká, nezastavit to jen na půli cesty. Jsme připraveni vám osvětlit, co pro Ukrajinu ve skutečnosti znamená dekomunizace.

Vrátím-li se k historii problematiky, opakuji, že v roce 1922 vznikl SSSR na území bývalé Ruské říše. Život ale sám okamžitě ukázal, že je prostě nemožné zachovat tak obrovské a složité území, nebo je spravovat na navrhovaných amorfních, vlastně konfederačních principech. Byli zcela odtrženi od reality i historické tradice.

Je přirozené, že rudý teror a rychlý přechod ke stalinistické diktatuře, dominance komunistické ideologie a mocenský monopol komunistické strany, znárodňování a plánovaný systém národního hospodářství – to vše se ve skutečnosti odehrálo prostým formálním prohlášením, deklarujícím však nefungující principy státního zřízení. Ve skutečnosti svazové republiky neměly žádná suverénní práva, prostě neexistovaly a v praxi se vytvořil přísně centralizovaný, absolutně unitární stát.

Stalin ve skutečnosti plně realizoval v praxi nikoli Leninovy, ale své vlastní představy o státní struktuře. Neprovedl však odpovídající změny v systémotvorných dokumentech, v Ústavě země, formálně nerevidoval proklamované leninské principy budování SSSR. Ano, zřejmě to vypadalo, že to není potřeba – v podmínkách totalitního režimu stejně všechno fungovalo a navenek to vypadalo krásně, přitažlivě a demokraticky.

A to je škoda, velká škoda, že na takových formálně právních základech byla postavena celá naše státnost, a že tato odporná, utopická, revolucí inspirovaná, ale pro každou normální zemi naprosto destruktivní fantazie, nebyla včas vyřešena. Nikdo nemyslel na budoucnost, jak se u nás často dříve stávalo.

Vůdci komunistické strany si totiž byli jisti, že se jim podařilo vytvořit pevný vládní systém, že svou politikou konečně vyřešili národnostní otázku. Ale falšování, nahrazování pojmů, manipulace s veřejným povědomím a podvod vychází draho. Bacil nacionalistických ambicí nezmizel a původně položená mina, která podrývá imunitu státu proti nákaze nacionalismem, už jen čekala, než se projeví. Taková mina zavdala právo na odtržení od SSSR.

V polovině 80. let na pozadí narůstajících socioekonomických problémů přišla spolu s krizí plánovaného hospodářství i národnostní otázka, jejíž podstatou nebyla nějaká očekávání a nenaplněné touhy národů svazu, ale především rostoucí chutě místních elit, které tomu stále více přitěžovaly.

Vedení KSSS se však místo hluboké analýzy situace a přijímání adekvátních opatření především v ekonomice, tak namísto postupné, promyšlené a vyvážené proměny politického systému a státního uspořádání se omezila jen na řeči o obnovení leninského principu národního sebeurčení.

Navíc v průběhu odvíjejícího se boje o moc uvnitř samotné komunistické strany se každá z opozičních stran, aby rozšířila základnu podpory, začala bezmyšlenkovitě podněcovat, povzbuzovat a pohrávat si s nacionalistickými názory a slibovat svým příznivcům cokoliv, co si budou přát. Na pozadí povrchního a populistického tlachání o demokracii a světlé budoucnosti budované buď na tržním, nebo plánovaném hospodářství, ale v podmínkách skutečného zbídačení lidí a naprostého nedostatku, nikdo z mocných ani nepomyslel na nevyhnutelné tragické následky pro zemi.

A pak se touto cestou, nastíněnou při vzniku vzniku SSSR, vydali, aby došlo k uspokojení ambicí nacionalistických elit vyrostlých ve vlastních stranických řadách, přičemž zapomněli, že KSSS již nemá ve svých rukou, díky bohu, takové nástroje k udržení moci i země samotné, jako je diktatura státního teroru stalinistického typu. Tedy že i pověstná hlavní role strany, jako ranní mlha, mizí beze stopy přímo před očima.

V září 1989 byl na plénu ÚV KSSS přijat v podstatě fatální dokument – tzv. národní politika strany v moderních podmínkách, platforma KSSS. Obsahoval ustanovení, která budu citovat: „Svazové republiky mají všechna práva odpovídající jejich postavení suverénních socialistických států.“

Ještě jeden bod: „Nejvyšší zastupitelské orgány svazových republik mohou protestovat a pozastavit rozhodnutí a nařízení svazové vlády na svém území.“

A nakonec: „Každá svazová republika má své občanství, které se vztahuje na všechny její obyvatele.“

Nebylo snad zřejmé, k čemu takové formulace a rozhodnutí povedou?

Nyní není čas, ani místo, abychom se pouštěli do otázek státního nebo ústavního práva, abychom definovali samotný pojem občanství. A tak se nabízí otázka: proč v už i tak těžkých podmínkách tímto ještě více otřásli zemí takovým způsobem? Zůstává to však faktem.

Dva roky před rozpadem SSSR byl už jeho osud vlastně předem daný. Nyní jsou to radikálové a nacionalisté, a to především na Ukrajině, kdo si připisuje zásluhy na získání nezávislosti. Jak vidíme, vůbec tomu tak není. Historické strategické chyby vůdců bolševiků, vedení KSSS, spáchané v různých dobách při budování státu, hospodářské a národní politice, vedly k rozpadu naší sjednocené země. Rozpad historického Ruska pod jménem SSSR tak mají na svědomí.

Navzdory všem těmto nespravedlnostem, podvodům a přímému okrádání Ruska náš lid, ruský lid, uznal nové geopolitické skutečnosti, které vznikly po rozpadu SSSR, uznal nové nezávislé státy. A nejen to, že přiznal – Rusko samo, v té době a v tak složité složité situaci, pomáhalo svým partnerům, kteří byli členy nástupnického SNS, včetně ukrajinských kolegů, od kterých hned od okamžiku nezávislosti začaly přicházet četné žádosti o materiální podporu. A naše země takovou podporu poskytla s respektem k důstojnosti a suverenitě Ukrajiny.

Podle odborných odhadů, které potvrzuje jednoduchý výpočet našich cen energií, objemu zvýhodněných úvěrů, ekonomických a obchodních preferencí, které Rusko Ukrajině poskytlo, činil celkový přínos pro ukrajinský rozpočet za období 1991 až 2013 cca. 250 miliard dolarů.

Ale to není vše. Do konce roku 1991 činily dluhové závazky SSSR vůči cizím státům a mezinárodním fondům asi 100 miliard dolarů. A původně se předpokládalo, že tyto půjčky budou solidárně vracet všechny republiky bývalého SSSR, úměrně svému ekonomickému potenciálu. Rusko však vzalo splacení celého sovětského dluhu na sebe a splatilo jej v plné výši. Tento proces byl dokončen v roce 2017.

Na oplátku se měly nově nezávislé státy vzdát svého podílu na sovětských zahraničních aktivech a tomu odpovídajících dohod bylo dosaženo v prosinci 1994 s Ukrajinou. Kyjev však tyto dohody neratifikoval a později je prostě odmítl splnit a vznesl nároky na diamantový fond, zlaté rezervy a také majetek a další aktiva bývalého SSSR v zahraničí.

A přesto, navzdory všem známým problémům, Rusko vždy spolupracovalo s Ukrajinou otevřeně, čestně a, opakuji, s respektem k jejím zájmům, kdy naše vazby se rozvinuly v různých oblastech. V roce 2011 tak bilaterální obchodní obrat přesáhl 50 miliard USD. Podotýkám, že objem obchodu Ukrajiny se všemi zeměmi EU v roce 2019, tedy ještě před pandemií, byl nižší než tento ukazatel.

Zároveň bylo evidentní, že ukrajinské úřady raději jednaly tak, aby ve vztazích s Ruskem měly všechna práva a výhody, ale současně jim nevznikly žádné povinnosti.

Místo partnerství začala převládat závislost, která ze strany kyjevských úřadů někdy nabývala naprosté bezbřehosti. Stačí připomenout permanentní vydírání v oblasti tranzitu energie a banální krádeže plynu.

Dodám, že Kyjev se pokusil využít dialogu s Ruskem jako záminky pro vyjednávání se Západem, vydíral ho sblížením s Moskvou, vybíral si dle svých preferencí: řekl jim, že v opačném případě poroste ruský vliv na Ukrajinu.

Přitom ukrajinské úřady zpočátku, to chci zdůraznit, hned od prvních kroků začaly budovat svou státnost na popírání všeho, co nás spojuje, snažily se deformovat vědomí, historickou paměť milionů lidí, celých generací žijících na Ukrajině. Není tak divu, že ukrajinská společnost čelila vzestupu extrémního nacionalismu, který rychle získal podobu agresivní rusofobie a neonacismu. Proto ta účast ukrajinských nacionalistů a neonacistů v teroristických skupinách na severním Kavkaze a stále hlasitější územní nároky vůči Rusku.

Svou roli sehrály i vnější síly, které s pomocí rozsáhlé sítě nevládních organizací a speciálních služeb rozšiřovaly na Ukrajině svoji klientelu a povýšili svoje představitele k moci.

Je také důležité pochopit, že Ukrajina ve skutečnosti nikdy neměla stabilní tradici své skutečné státnosti. A od roku 1991 se vydala cestou mechanického kopírování cizích modelů, odříznutých od skutečné ukrajinské historie. Politické státní instituce byly neustále přetvářeny tak, aby vyhovovaly rychle vzniklým klanům s vlastními sobeckými zájmy, které neměly nic společného se zájmy ukrajinského lidu.

Celý smysl této tzv. prozápadní civilizační volby ukrajinské oligarchické vlády nebylo vytvořit lepší podmínky pro blaho lidu, ale podlézavě poskytovat služby geopolitickým rivalům Ruska, ušetřit miliardy dolarů ukradené Ukrajincům a ukryté oligarchy na účtech v západních bankách.

Některé průmyslové finanční skupiny, které si najali pro udržení strany a politiky, se zpočátku spoléhaly na nacionalisty a radikály. Jiní verbálně obhajovali dobré vztahy s Ruskem za kulturní a jazykovou rozmanitost a dostali se k moci s pomocí hlasů občanů, kteří takové aspirace upřímně podporovali, včetně milionů obyvatel jihovýchodu. Ale poté, co získali své příspěvky a posty, okamžitě své voliče zradili, vzdali se vlastních předvolebních slibů a prováděli skutečnou politiku pod diktátem radikálů a někdy i pronásledovali své včerejší spojence – ty veřejné organizace, které obhajovaly dvojjazyčnost, za spolupráci s Ruskem. Využili toho, že lidé, kteří je podporovali, mají zpravidla zákonodárné, umírněné názory a jsou zvyklí důvěřovat úřadům a na rozdíl od radikálů neprojeví agresi.

Na druhé straně se radikálové stali drzými se stále rok od roku rostoucími nároky. Ukázalo se, že je pro ně snadné znovu a znovu vnucovat svou vůli slabé vládě, která sama byla infikována virem nacionalismu a korupce a obratně nahrazovala skutečné kulturní, ekonomické, sociální zájmy lidí, skutečnou suverenitu Ukrajiny za různé druhy spekulací na národní půdě a vnější etnografické atributy.

Stabilní státnost na Ukrajině se nevyvinula a politika i volební procedury slouží pouze jako zástěrka pro přerozdělování moci a majetku mezi různé oligarchické klany.

Korupce, která je bezpochyby výzvou a problémem mnoha zemí včetně Ruska, získala na Ukrajině zvláštní charakter. Doslova prostoupila a rozleptala ukrajinskou státnost, celý systém, všechny složky moci. Radikálové využili oprávněné nespokojenosti lidí, osedlali protest a v roce 2014 Majdan přinesl státní převrat. Zároveň se jim dostávalo přímé pomoci od cizích států. Podle zpráv činila materiální podpora takzvaného protestního tábora na náměstí Nezávislosti v Kyjevě ze strany americké ambasády jeden milion dolarů denně. Další velmi vysoké částky byly bezohledně převedeny přímo na bankovní účty opozičních vůdců. A šlo o desítky milionů dolarů. A jak moc se to skutečně dotklo lidí, jejich rodin a kdo zemřel ve střetech vyvolaných na ulicích a náměstích Kyjeva a dalších měst? Je lepší se na to neptat.

Radikálové, kteří se chopili moci, zorganizovali pronásledování, skutečný teror proti těm, kdo se stavěli proti protiústavním akcím. Politici, novináři, veřejní činitelé byli zesměšňováni, byli veřejně ponižováni. Ukrajinská města zachvátila vlna pogromů a násilí, série vysoce sledovaných a nepotrestaných vražd. Bez zachvění si nelze nevzpomenout na hroznou tragédii v Oděse, kde byli účastníci pokojného protestu brutálně zavražděni a zaživa upáleni v Domě odborů. Zločinci, kteří toto zvěrstvo spáchali, nejsou potrestáni a nikdo po nich nepátrá. Ale známe je jménem a uděláme vše pro to, abychom je potrestali, našli a postavili před soud.

Majdan nepřiblížil Ukrajinu demokracii a pokroku. Po provedení státního převratu nacionalisté a politické síly, které je podporovaly, nakonec situaci zastavily a zatlačily Ukrajinu do propasti občanské války. Osm let po těchto událostech je země rozdělena. Ukrajina zažívá akutní socioekonomic­kou krizi.

Podle mezinárodních organizací bylo v roce 2019 téměř šest milionů Ukrajinců, zdůrazňuji, že to je asi 15 procent, nikoli práceschopných, ale veškerého obyvatelstva země, nuceno odejít za prací do zahraničí. A často zpravidla za denní nekvalifikovaný výdělek. Orientační je i následující fakt: od roku 2020 zemi během pandemie opustilo přes 60.000 lékařů a dalších zdravotnických pracovníků.

Od roku 2014 se tarify za vodu zvýšily téměř o třetinu, za elektřinu několikanásobně, za plyn pro domácnosti v desetinásobcích. Mnoho lidí prostě nemá peníze na zaplacení energií, musí doslova přežívat.

Co se stalo? Proč se to všechno děje? Odpověď je zřejmá: protože věno, přijaté nejen ze sovětské éry, ale také od ruského impéria, bylo promrháno a vzato do kapes. Přišly o desítky a stovky tisíc pracovních míst, která existovala díky úzké spolupráci s Ruskem a dávala lidem stabilní příjem a přinášela daně do státní pokladny. Průmyslová odvětví jako strojírenství, přístrojová technika, elektronika, stavba lodí a letecký průmysl fungují buď jen částečně, nebo jsou zcela zničeny, i když byly kdysi hrdé nejen na Ukrajinu, ale na celý Sovětský svaz.

V roce 2021 byl zlikvidován Černomořský loďařský závod v Nikolajevu, kde byly za Kateřiny II. založeny první loděnice. Slavný koncern Antonov od roku 2016 nevyrobil ani jeden sériový letoun a závod Južmaš, který se specializoval na výrobu raketové a kosmické techniky, byl podobně jako ocelárna Kremenčug na pokraji bankrotu. Tento smutný seznam pokračuje.

Pokud jde o systém přepravy plynu, který vytvořil celý Sovětský svaz, je natolik zchátralý, že jeho provoz je spojen s velkými riziky a ekologickými náklady.

A v tomto ohledu se nabízí otázka: je chudoba, beznaděj, ztráta průmyslového a technologického potenciálu právě tou prozápadní civilizační volbou, kterou už se mnoho let klamou miliony lidí a slibuje se jim ráj?

Ve skutečnosti to všechno dopadlo tak, že kolaps ukrajinské ekonomiky je doprovázen přímým okrádáním občanů a samotná Ukrajina je řízena zvnějšku. Provádí se nejen na objednávku západních metropolí, ale také, jak se říká, přímo na místě – prostřednictvím celé sítě zahraničních poradců, nevládních organizací a dalších institucí dislokovaných na Ukrajině. Mají přímý dopad na všechna nejdůležitější personální rozhodnutí, na všechna odvětví i úrovně vlády: od centrální až po komunální a dokonce i na hlavní státní společnosti a korporace, včetně Naftogazu, Ukrenerga, Ukrajinských drah, Ukroboronpromu, Ukrposhta, Správy námořních přístavů Ukrajiny.

Na Ukrajině prostě neexistuje nezávislý soud. Kyjevské úřady daly na žádost Západu zástupcům mezinárodních organizací přednostní právo na výběr členů nejvyšších soudních orgánů – Soudní rady a Kvalifikační komise soudců.

Velvyslanectví USA navíc přímo kontroluje Národní agenturu pro prevenci korupce, Národní úřad pro boj s korupcí, Úřad specializovaného protikorupčního prokurátora a Nejvyšší protikorupční soud. To vše se děje pod věrohodnou záminkou pro zvýšení účinnosti boje proti korupci. Dobře, ale kde jsou výsledky? Korupce kvetla dál bujně a kvete více než kdy jindy.

Jsou si sami Ukrajinci vědomi všech těchto manažerských metod? Chápou, že jejich země není ani pod politickým a ekonomickým protektorátem, ale redukována na úroveň kolonie s loutkovým režimem? Privatizace státu vedla k tomu, že vláda, která si říká „moc vlastenců“, ztratila svůj národní charakter a důsledně směřuje k úplné desovereigniza­ci země.

Pokračuje kurz derusifikace a nucené asimilace. Nejvyšší rada vydává stále nové diskriminační akty, zákon o tzv. domorodých obyvatelích již platí. Lidem, kteří se považují za Rusy a rádi by si zachovali svou identitu, jazyk, kulturu, bylo jasně řečeno, že jsou na Ukrajině cizinci.

V souladu se zákony o vzdělávání a o fungování ukrajinského jazyka jako státního jazyka je ruština vyloučena ze škol, ze všech veřejných sfér až po běžné obchody. Zákonem o tzv. lustraci, „očištění“, bylo umožněno odstranit nepohodlné úředníky.

Množí se jednání, které ukrajinským orgánům činným v trestním řízení umožňují tvrdé potlačování svobody slova při projevech nesouhlasu včetně pronásledování opozice. Svět zná smutnou praxi jednostranných nelegitimních sankcí vůči jiným státům, cizím fyzickým i právnickým osobám. Na Ukrajině předčili své západní kurátory a vymysleli takový nástroj, jako jsou sankce proti vlastním občanům, podnikům, televizním kanálům, dalším médiím a dokonce i poslancům parlamentu.

V Kyjevě pokračují v přípravě represálií proti Ukrajinské pravoslavné církvi Moskevského patriarchátu. A to není emocionální hodnocení, to dokládají konkrétní rozhodnutí a dokumenty. Ukrajinské úřady cynicky proměnily tragédii církevního schizmatu na nástroj státní politiky. Současné vedení země nereaguje na žádosti občanů Ukrajiny o zrušení zákonů, které porušují práva věřících. Rada navíc zaregistrovala nové návrhy zákonů namířené proti duchovenstvu a milionům farníků Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu.

Samostatně řeknu něco o Krymu. Obyvatelé poloostrova se svobodně rozhodli – být spolu s Ruskem. Kyjevské úřady nemají jak věcně rozporovat tuto jasnou vůli lidu, takže spoléhají na agresivní akce, na aktivaci extremistických buněk, včetně radikálních islámských organizací, na infiltraci sabotážních skupin za účelem páchání teroristických útoků na kritickou infrastrukturu, na únosy ruských občanů. Máme přímé důkazy, že takové agresivní akce jsou prováděny s podporou cizích zpravodajských služeb.

V březnu 2021 přijala Ukrajina novou vojenskou doktrínu. Tento dokument je téměř celý věnován konfrontaci s Ruskem, má za cíl vtáhnout cizí státy do konfliktu s naší zemí. Doktrína navrhuje označit organizaci na ruském Krymu a na území Donbasu za teroristickou. Vystihuje také obrysy navrhované války a ta by měla skončit, jak se jeví dnešním kyjevským stratégům, budu dále citovat – „za asistence mezinárodního společenství za výhodných podmínek pro Ukrajinu“. A také, jak se dnes říká v Kyjevě, také zde cituji, poslouchejte prosím pozorněji – „s vojenskou podporou světového společenství v geopolitické konfrontaci s Ruskou federací“. Ve skutečnosti nejde o nic jiného než o přípravu na nepřátelské akce proti naší zemi – proti Rusku.

Víme také, že již zazněla prohlášení, že Ukrajina se chystá vytvořit vlastní jaderné zbraně a není to jen prázdné prohlášení. Ukrajina skutečně stále má sovětské jaderné technologie a prostředky pro dodání takových zbraní, včetně letectví, stejně jako operačně-taktické rakety Tochka-U, rovněž sovětské konstrukce, s dosahem více než 100 kilometrů. Je to jen otázka času, kdy to udělají. Existují nedodělky ze sovětské éry.

Pro Ukrajinu tak bude mnohem snazší získat taktické jaderné zbraně než pro některé jiné státy, nebudu je nyní jmenovat, kdo vlastně takový vývoj vede, zejména v případě technologické podpory ze zahraničí. A ani to bychom neměli vyloučit.

S objevením se zbraní hromadného ničení na Ukrajině se situace ve světě, v Evropě, zejména pro nás, pro Rusko, změní nejradikálnějším způsobem. Nemůžeme nereagovat na toto skutečné nebezpečí, zvláště opakuji, že západní patroni mohou přispět k tomu, že se na Ukrajině objeví takové zbraně, aby vytvořili další hrozbu pro naši zemi. Vidíme, jak vytrvale se provádí vojenské pumpování kyjevského režimu. Jen Spojené státy americké od roku 2014 vyčlenily miliardy dolarů na tyto účely, včetně dodávek zbraní, vybavení a školení specialistů. V posledních měsících přicházejí západní zbraně na Ukrajinu již v nepřetržitém proudu až vyzývavě, před celým světem. Činnost ozbrojených sil a speciálních služeb Ukrajiny vedou zahraniční poradci, to dobře víme.

V posledních letech se na území Ukrajiny pod záminkou cvičení téměř neustále zdržují vojenské kontingenty zemí NATO. Systém velení a řízení ukrajinských jednotek je již integrován s těmi NATO. To znamená, že velení ukrajinským ozbrojeným silám, a to i jednotlivým jednotkám a podjednotkám, lze přímo vykonávat z velitelství NATO.

Spojené státy a NATO zahájily nestoudný rozvoj území Ukrajiny jako dějiště potenciálních vojenských operací. Pravidelná společná cvičení mají jasné protiruské zaměření. Jen v loňském roce se jich zúčastnilo více než 23 000 vojáků a přes tisíc kusů techniky.

Již byl přijat zákon o přijetí ozbrojených sil jiných států v roce 2022 na území Ukrajiny k účasti na mnohonárodních cvičeních. Je jasné, že se bavíme především o jednotkách NATO. Na příští rok je naplánováno minimálně deset takových společných manévrů.

Je zřejmé, že takovéto události slouží jako zástěrka pro rychlé vybudování vojenského uskupení NATO na území Ukrajiny. Navíc síť letišť modernizovaná za pomoci Američanů – Boryspil, Ivano-Frankivsk, Chuguev, Odessa atd. – je schopna zajistit přesun vojenských jednotek v co nejkratším čase. Vzdušný prostor Ukrajiny je otevřen pro lety amerických strategických a průzkumných letadel, bezpilotních letounů, které se používají k monitorování území Ruska.

Doplním, že Američany vybudované Naval Operations Center v Očakovu umožňuje zajistit akce lodí NATO, včetně jejich použití vysoce přesných zbraní proti ruské černomořské flotile a naší infrastruktuře podél celého pobřeží Černého moře.

Svého času Spojené státy zamýšlely vytvořit podobná zařízení na Krymu, ale Krymci a Sevastopol tyto plány překazily. To si budeme vždy pamatovat.

Opakuji, že takové centrum už bylo umístěno v Očakovu. Připomenu, že v 18. století o toto město bojovali vojáci Alexandra Suvorova. Díky jejich odvaze se stal součástí Ruska. Poté, v 18. století, se země v oblasti Černého moře, připojené k Rusku v důsledku válek s Osmanskou říší, nazývaly Novorusko. Nyní je snaha zapomenout na tyto milníky historie, stejně jako na jména státních vojenských osobností Ruské říše, bez jejichž práce by moderní Ukrajina neměla mnoho velkých měst a dokonce ani samotný přístup do Černého moře.

Nedávno byl v Poltavě zbořen pomník Alexandra Suvorova. Co si o tom myslet? Jedná se o zřeknutí se vlastní minulosti? Tzv. koloniálního dědictví Ruské říše? Hleďme na to v souvislostech.

Dále podotýkám, že článek 17 Ústavy Ukrajiny neumožňuje rozmístění cizích vojenských základen na jejím území. Ukázalo se ale, že jde jen o konvenci, kterou lze snadno obejít.

Na Ukrajině jsou rozmístěny vzdělávací a výcvikové mise zemí NATO. To už jsou ve skutečnosti zahraniční vojenské základny. Prostě základnu nazvali slovem „mise“ a tím je to vyřešeno.

Kyjev již dlouho hlásá strategický kurz ke vstupu do NATO. Ano, samozřejmě, každá země má právo zvolit si svůj vlastní bezpečnostní systém a uzavírat vojenské aliance. A vše se zdá být tak, nebýt jednoho „ale“. Mezinárodní dokumenty výslovně zaznamenávají zásadu rovné a nedělitelné bezpečnosti, která, jak známo, zahrnuje závazky neposilovat svou bezpečnost na úkor bezpečnosti jiných států. Mohu zde také odkázat na Chartu evropské bezpečnosti OBSE z roku 1999, přijatou v Istanbulu, a deklaraci OBSE z Astany z roku 2010.

Jinými slovy, volba způsobů zajištění bezpečnosti by neměla představovat hrozbu pro ostatní státy a vstup Ukrajiny do NATO je přímou hrozbou pro bezpečnost Ruska.

Připomínám, že ještě v dubnu 2008 na bukurešťském summitu Severoatlantické aliance Spojené státy prosadily rozhodnutí, že se Ukrajina a mimochodem i Gruzie stanou členy NATO. Mnoho evropských spojenců Spojených států si již dobře uvědomovalo všechna rizika takové vyhlídky, ale byli nuceni se smířit s vůlí svého silnějšího partnera. Američané je prostě využili k provádění výrazné protiruské politiky.

Řada členských států Aliance je stále velmi skeptická ohledně vzhledu Ukrajiny v NATO. Zároveň dostáváme signál z některých evropských metropolí: „Čeho se obáváte? To se nestane doslova zítra.“ Ve skutečnosti o tom mluví i naši američtí partneři. „Dobrá,“ odpovídají, „když ne zítra, tak pozítří. Co to mění v historické perspektivě? Ve skutečnosti nic.“

Navíc známe postoj a slova vedení Spojených států, že aktivní nepřátelství na východní Ukrajině nevylučuje možnost vstupu této země do NATO, pokud dokáže splnit kritéria Severoatlantické aliance a porazit korupci.

Zároveň se nás snaží znovu a znovu přesvědčovat, že NATO je mírumilovná a čistě obranná aliance, tedy že Rusku nic nehrozí. Znovu se nabízejí, že si promluvíme. Ale my známe skutečnou hodnotu takových slov. V roce 1990, kdy se projednávala otázka sjednocení Německa, bylo sovětskému vedení slíbeno ze strany USA, cituji: „nedojde k rozšíření jurisdikce NATO ani vojenské přítomnosti ani o píď na východ. A že sjednocení Německa nepovede k rozšíření vojenské organizace NATO na východ.“

Mluvili, dávali slovní ujištění a vše se ukázalo být prázdným. Později jsme byli ujištěni, že vstup zemí střední a východní Evropy do NATO jen zlepší vztahy s Moskvou, zbaví tyto země obav z těžkého historického dědictví a navíc vytvoří pás států přátelských Rusku.

Vše dopadlo přesně naopak. Úřady některých východoevropských zemí obchodujících s rusofobií vnášely do Aliance své komplexy a stereotypy o ruské hrozbě, trvaly na budování potenciálu kolektivní obrany, který by měl být nasazen především proti Rusku. Navíc se tak stalo v 90. letech a na počátku 20. století, kdy díky otevřenosti a naší dobré vůli byly vztahy mezi Ruskem a Západem na vysoké úrovni.

Rusko splnilo všechny své závazky, včetně stažení vojsk z Německa, ze států střední a východní Evropy, a tím obrovským způsobem přispělo k překonání dědictví studené války. Důsledně jsme navrhovali různé možnosti spolupráce, včetně formátu Rady Rusko-NATO a OBSE.

Navíc teď řeknu to, co jsem nikdy veřejně neřekl, řeknu to poprvé. V roce 2000, během návštěvy odcházejícího amerického prezidenta Billa Clintona v Moskvě, jsem se ho zeptal: „Jak by se Amerika vyjádřila ohledně přijetí Ruska do NATO?“

Nebudu prozrazovat všechny detaily toho rozhovoru, ale reakce na můj dotaz vypadala, řekněme, velmi zdrženlivě, a to, jak Američané na tuto příležitost skutečně reagovali, je vlastně vidět na jejich praktických krocích směrem k naší zemi. Jsou to: otevřená podpora teroristům na Severním Kavkaze, ignorování našich požadavků a bezpečnostních obav při rozšiřování NATO, odstoupení od smlouvy ABM a tak dále. Člověk se chce ptát: proč, proč to všechno, za co? No, nechcete v naší osobě vidět přítele a spojence, ale proč si z nás dělat nepřítele?

Existuje jediná odpověď: není to o našem politickém režimu, není to o něčem jiném, oni prostě nepotřebují tak velkou nezávislou zemi, jako je Rusko. Toto je odpověď na všechny otázky. Odtud pramení tradiční americká politika vůči Rusku. Odtud také postoj ke všem našim návrhům v oblasti bezpečnosti.

Dnes stačí jeden pohled na mapu, abyste viděli, jak západní země „dodržely“ svůj slib zabránit postupu NATO na východ. Prostě podváděli. Dostali jsme pět vln rozšiřování NATO jednu za druhou. V roce 1999 byly do Aliance přijaty Polsko, Česká republika, Maďarsko, v roce 2004 – Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko, v roce 2009 – Albánie a Chorvatsko, v roce 2017 – Černá Hora, v roce 2020 – Severní Makedonie.

V důsledku toho se Aliance a její vojenská infrastruktura dostala přímo k hranicím Ruska. To se stalo jednou z klíčových příčin evropské bezpečnostní krize, mělo nejnegativnější dopad na celý systém mezinárodních vztahů a vedlo ke ztrátě vzájemné důvěry.

Situace se nadále zhoršuje, a to i ve strategické oblasti. V Rumunsku a Polsku se tak v rámci amerického projektu na vytvoření globálního systému protiraketové obrany rozmisťují poziční oblasti pro antirakety. Je dobře známo, že zde umístěné odpalovací zařízení lze použít i pro řízené střely Tomahawk – úderné útočné systémy.

Spojené státy navíc vyvíjejí univerzální raketu Standard-6, která spolu s řešením problémů protivzdušné obrany a protiraketové obrany dokáže zasáhnout nadzemní i povrchové cíle. To znamená, že údajně obranný systém protiraketové obrany USA se rozšiřuje a objevují se nové útočné schopnosti.

Informace, které máme, dávají všechny důvody se domnívat, že vstup Ukrajiny do NATO a následné rozmístění zařízení NATO zde je předem dané, je to otázka času. Jasně chápeme, že za takového scénáře se úroveň vojenských hrozeb pro Rusko dramaticky, mnohonásobně zvýší. A zvláště upozorňuji na to, že nebezpečí náhlého úderu na naši zemi mnohonásobně vzroste.

Dovolte mi vysvětlit, že v amerických dokumentech strategického plánování (v dokumentech !) je obsažena možnost tzv. preventivního úderu proti nepřátelským raketovým systémům. A kdo je hlavním nepřítelem pro USA a NATO to také víme. Je to Rusko. V dokumentech NATO je naše země oficiálně a přímo prohlášena za hlavní hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost. A Ukrajina poslouží jako odrazový můstek pro takový úder. Kdyby o tom slyšeli naši předkové, pravděpodobně by tomu prostě nevěřili. Ani dnes se nám tomu nechce věřit, ale je to tak. Chci, aby to pochopili jak v Rusku, tak na Ukrajině.

Mnoho ukrajinských letišť se nachází blízko našich hranic. Zde umístěné taktické letouny NATO, včetně nosičů vysoce přesných zbraní, budou moci zasáhnout naše území až do hloubky linie Volgograd-Kazaň-Samara-Astrachaň. Rozmístění prostředků radarového průzkumu na území Ukrajiny umožní NATO pevně kontrolovat vzdušný prostor Ruska až po Ural.

Koneckonců poté, co Spojené státy porušily Smlouvu o jaderných silách středního doletu, Pentagon již otevřeně vyvíjí celou řadu pozemních úderných zbraní, včetně balistických střel schopných zasáhnout cíle na vzdálenost až 5500 kilometrů. Pokud budou takové systémy rozmístěny na Ukrajině, budou schopny zasáhnout objekty na celém evropském území Ruska a také za Uralem. Doba letu do Moskvy pro řízené střely Tomahawk bude méně než 35 minut, pro balistické střely z Charkovské oblasti – 7–8 minut a pro hypersonické úderné zbraně – 4–5 minut. Tomu se říká přímo „nůž na krk“. A nepochybně lze očekávat, že budou tyto plány realizovat stejným způsobem, jako to dělali opakovaně v minulých letech. Rozšíření NATO na východ, přesun vojenské infrastruktury a vybavení k ruským hranicím, zcela ignorujíce naše obavy, protesty a varování. Pardon, jednoduše na tyto smlouvy plivou a dělají si co chtějí a co uznávají za vhodné.

A samozřejmě se také hodlají takto chovat nadále podle známého úsloví – „Pes štěká, ale karavana jde dál.“ Hned řeknu, že jsme s tím nesouhlasili a nikdy souhlasit nebudeme. Rusko přitom vždy prosazovalo a prosazuje, aby se nejobtížnější problémy řešily politickými a diplomatickými metodami u jednacího stolu.

Jsme si dobře vědomi naší kolosální odpovědnosti za regionální a globální stabilitu. V roce 2008 Rusko předložilo iniciativu k uzavření Smlouvy o evropské bezpečnosti. Jejím smyslem bylo, že ani jeden stát a ani jedna mezinárodní organizace v euroatlantickém prostoru nemůže posílit svou bezpečnost na úkor bezpečnosti ostatních. Náš návrh byl ale z čista jasna zamítnut: je prý nemožné dovolit Rusku omezovat činnost NATO.

Navíc nám bylo výslovně řečeno, že právně závazné bezpečnostní záruky mohou mít pouze členové Severoatlantické aliance.

Loni v prosinci jsme našim západním partnerům předali návrh smlouvy mezi Ruskou federací a Spojenými státy americkými o bezpečnostních zárukách a také návrh dohody o opatřeních k zajištění bezpečnosti Ruské federace a členských států NATO.

Odpovědí USA a NATO bylo mnoho běžných slov. Pár racionálních prvků obsahovaly, ale to vše se týkalo menších bodů a vypadalo to jako pokus ukončit problém a odvést diskuzi na stranu.

Odpověděli jsme na to odpovídajícím způsobem a zdůraznili jsme, že jsme připraveni jít cestou jednání, ovšem za podmínky, že všechny otázky budou posuzovány v komplexním balíčku, bez oddělení od hlavních, základních ruských návrhů. A obsahují tři klíčové body. První je zabránit dalšímu rozšiřování NATO. Druhým je odmítnutí Aliance rozmístit systémy úderných zbraní na ruských hranicích. A konečně návrat vojenského potenciálu a infrastruktury bloku v Evropě do stavu z roku 1997, kdy byl podepsán Zakládající akt Rusko-NATO.

Právě tyto naše zásadní návrhy byly ignorovány. Západní partneři, opakuji, opět vyslovili naučené vzorce, že každý stát má právo svobodně si zvolit způsoby, jak zajistit svou bezpečnost a vstupovat do jakýchkoli vojenských uskupení a aliancí. Čili na jejich postoji se nic nezměnilo, zaznívají stejné odkazy na notoricky známou politiku „otevřených dveří“ NATO. Navíc se nás opět snaží vydírat, opět vyhrožují sankcemi, které mimochodem stejně zavedou, jak bude sílit suverenita Ruska a poroste síla našich ozbrojených sil. A záminka k dalšímu sankčnímu útoku se vždy najde nebo prostě vykonstruuje, bez ohledu na situaci na Ukrajině. Existuje pouze jeden cíl – omezit rozvoj Ruska. A udělají to, stejně jako předtím, dokonce bez jakékoli formální záminky.

Rád bych řekl jasně a upřímně, že v současné situaci, kdy naše návrhy na rovnocenný dialog o zásadních otázkách vlastně zůstaly bez odezvy ze strany Spojených států a NATO, kdy úroveň ohrožení naší země výrazně narůstá, má Rusko plné právo přijmout odvetná opatření k zajištění vlastní bezpečnosti. To je přesně to, co uděláme.

Pokud jde o stav věcí na Donbasu, vidíme, že vládnoucí elita v Kyjevě neustále a veřejně deklaruje svou neochotu realizovat minský balíček opatření k vyřešení konfliktu a nemá zájem o mírové řešení. Naopak se snaží znovu uspořádat bleskovou válka na Donbasu, jak se již stalo v letech 2014 a 2015. Jak tato dobrodružství tehdy skončila, si pamatujeme.

Nyní prakticky neuplyne jediný den bez ostřelování osad na Donbasu. Vytvořená velká vojenská skupina neustále používá útočné drony, těžkou techniku, rakety, dělostřelectvo a vícenásobné raketomety. Zabíjení civilistů, blokáda, výsměch lidem, včetně dětí, žen, starých lidí, nekončí. Jak říkáme, konec v nedohlednu.

A takzvaný civilizovaný svět, za jehož jediné představitele se naši západní kolegové samozvaně prohlásili, si toho raději nevšímá, jako by celou tu hrůzu a genocidu, které jsou vystaveny téměř 4 miliony lidí, vůbec nevnímala. Avšak existuje, a to jen proto, že tito lidé nesouhlasili s podporovaným západním pučem na Ukrajině v roce 2014, a že se postavili proti vládě agresivního nacionalismu a neonacismu. Bojují však za svá základní práva – žít na vlastní půdě, mluvit vlastním jazykem, zachovávat svou kulturu a tradice.

Jak dlouho může tato tragédie pokračovat? Jak dlouho se tohle dá ještě vydržet? Rusko udělalo vše pro zachování územní celistvosti Ukrajiny, celé ty roky vytrvale a trpělivě bojovalo za implementaci rezoluce Rady bezpečnosti OSN 2202 ze dne 17. února 2015, která konsolidovala Minský balíček opatření ze dne 12. února 2015 k vyřešení situace v Donbasu.

Všechno je marné. Prezidenti a poslanci Rady se mění, ale podstata, tedy agresivní a nacionalistický charakter samotného režimu, který se chopil moci v Kyjevě, se nemění. Je to zcela a jednoznačně produktem státního převratu z roku 2014 a z něj vzešli ti, kteří se dali na cestu násilí, krveprolití, bezpráví, neuznávali a neuznávají žádné jiné řešení donbaské otázky, než vojenské.

V tomto ohledu považuji za nutné učinit dlouho očekávané rozhodnutí o okamžitém uznání nezávislosti a suverenity Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky.

Žádám Federální shromáždění Ruské federace, aby toto rozhodnutí podpořilo a následně ratifikovalo Smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci s oběma republikami. Tyto dva dokumenty budou připraveny a podepsány ve velmi blízké budoucnosti.

A od těch, kteří se chopili a drží moc v Kyjevě, požadujeme okamžité zastavení nepřátelství. V opačném případě bude mít veškerou odpovědnost za případné pokračování krveprolití zcela na svědomí režim vládnoucí na území Ukrajiny.

Oznamuji dnes přijatá rozhodnutí a věřím v podporu občanů Ruska, všech vlasteneckých sil země.

Děkuji za pozornost.

prezident Ruské federace Vladimir Vladimirovič Putin, Moskva, 21. února. 2022